Toho 25. září bylo nevlídno. Nebe zatažené, hustě, vytrvale mrholilo. V okolí Kaplice a Nových Hradů je šumavské podnebí — tam tedy bylo tím smutněji. Chuch­valce mlhy a moře bláta. A déšť — déšť... A přece ten den byl velkým svátkem kraje a třeba nesvítilo slunce, ti ves­ničtí lidé tam v jižních Čechách měli v srdci teplo a jaro. Byl to den, kdy ve zgermanisovaném pomezí vlasti došlo k zahájení soustavného osídlování půdy českými lidmi. Symbolický akt za účasti zástupců ministerstva zemědělství byl proveden v obci Žumberku u Trhových Svinů. Do nedávná ryze německá obec, tak jako celý ten kraj zde. Všechno němectvi ovšem uměle udržované, záměrný „ostrov", hnízda neklidu. Zde v jižních Čechách měl o ně zásluhu šlechtický rod Buquoyů, cizácké šlechty, přišedší po Bílé hoře. Buquoy seděl na Nových Hradech a do poslední chvíle letošního května byl z nejhorlivějších stoupenců Hitlerových a z největších, otevřených nepřátel všeho českého.
25. září se Žumberk změnil v českou vesnici. Zemědělci, kteří se zde ujali majetku a práce, přišli z Českobudějo­vicka. Nepřišli jako zlatokopové na vlastní pěst. Osídlování pohraničí kolem Kaplice je druhým úsekem ministerstvem už organisované osidlovaci akce, zahájené lidmi z Táborská na Chebsku. Na Kaplicko přijeli v dlouhé koloně selských vozů, naložených nábytkem a nástroji, nářadím i drobným dobytkem. Přijeli s celými rodinami, ve svátečním, s přís­ným klidem v ožehnutých tvářích. Kolona zastavila předvjezdem do vsi. Všude vlají naše vlajky, před kostelem stojí řečniště z chvojí. Noví hospodáři sem jdou vážným, těž­kým krokem, ženy vedou za ruce děti, všichni se staví kolem tribuny, s které pak vedle jiných mluví především zástupce ministerstva zemědělství ing. Jiří Koťátko. Mluví o vážnosti významné chvíle. Mluví o tom, že osidlovatele čeká těžký život těžké práce, ale také čest býti nositeli češství na české půdě. Lidé poslouchají bez hnutí. Prší, nepřestává pršet, ale oni vědí: jdeme do nového — nejdeme sem kořistit, ale pracovat, obdělávat půdu živitelku.

Po slavnosti se kolona vozů trhá. Hospodáři se rozjíždějí do přidělených stavení. Vůz za vozem mizí ve vratech, odkud Němci stříleli na naše vojáky, když při mobilisaci v r. 1938 přišli je upozorniti, že jako občané republiky musí také poslechnouti mobilisační vyhlášky. Neposlechli — stříleli. Necítili se našimi občany, chtěli domů, do německé říše. Nyní jím tedy bylo vyhověno. Šli. Na jejich místo nastoupili věrní synové národa i státu. Přišli i čeští učitelé, bezpečnostní orgány — Žumberk je český. A bude celé pohraničí české, musí býti Kéž tam ti naši lidé v nových domovech dojdou štěstí! Drb.